2002
2002
| Den I. | Den II. | Den III. | Den IV. | 
NOVÉ
|
Tento článek vyjadřuje postřehy a domněnky autora, a proto se nemusí vždy shodovat se skutečností.
Další prázdniny se pomalu blížily ke svému konci a my
(septima) jsme se pomalu psychicky připravovali na blížící se školu v přírodě.
Abych přesně vystihl představu vedení školy, uvádím, že se jednalo o
"Aklimatizační kurz". Bude to prý tradice, kdy začátkem každého
roku vyrazí prima 
malý
pokémoni
a septima (starý mazáci 
)
na společný vícedenní výlet. Prima se bude v blahé nevědomosti připravovat
na následujících osm let v jednom ústavu a Septima si zkusí, jaké to je dělat
mámu 
Náš ročník byl první a hned ve výjimečné situaci. Za všechno
může El-nino. Gymnázium bylo zaplaveno, a tak začátek školního roku byl
posunut na 9.9.2002. Všichni jsme tuto zprávu s radostí přijaly a počítali
jsme s tím, že náš výlet bude automaticky také přehozen na jiný termín.
SMŮLA. Naše paní prof. třídní nikdy nespí, a tak se nás snažila všechny
kontaktovat
,
abychom v pondělí (2.9.2002) dorazili do školy s vymyšleným programem pro
primu
Ač otráveni, že přijdeme o týden prázdnin, jsme v
pondělí ke škole dorazili (a nebyli jsme jediní - někteří šli normálně
na osmou do školy, a když je na dveřích překvapil nápis ŠKOLA ZAČÍNÁ AŽ
9.9. byli docela vyvedení z míry. Poté, co jsme opět usedli do lavic a
zjistili, že žádný program vymyšlený nemáme, jsme byli seznámeni s
profesory, kteří s námi pojedou. Naše třídní - pí prof. Krhounková,
třídní primy - pí prof. Faltejsková, tělocvikář - pan prof.
Michal Mára a jeden externista - pan Honza Kala. Po pár hodinách
dohadování jsme naši sešlost raději rozpustily a vyrazili domů užít si
poslední dva dny prázdnin
Ve středu 4. září jsme všichni postupně dorazili ke škole.
Velmi nás vyděsilo, kolik se zde nacházelo lidí. Potom jsme však zjistili,
že se jedná hlavně o rodiny a příbuzenstvo malých primánků. To my tam
neměli nikoho, kdo nám zamává
Autobus
nová luxusní karosa - snad jen škoda, že veškerá zavazadla jsme museli
naložit do přívěsu, který tak naší maximální rychlost snížil na 80
km/h. Jediná vada snad byla, že autobus bývá pro 45 lidí. Bohužel nás
bylo 51. A tak vznikaly první spory o sedačky 
Nejhůř na tom byli ti, kteří přijeli vlakem (a tudíž byli u busu poslední).
Pak jim nezbylo nic jiného než sedět či stát v uličce
Po 2 hodinách 30 minutách jsme dorazili na místo. Byl to kemp
nedaleko Rožmitálu pod Třemšínem. Dopolední program byl jasný - UBYTOVAT
SE. Dostali jsme k dispozici asi 15 chatiček. My jsme si samozřejmě vybrali
tu krajní = nejdál ode všeho. Asi v nás ještě stále přetrvává syndrom
z mládí, kdy jsme na školách v přírodě chtěli být, co nejdál od učitelů.
Dalo by se říci, že s výběrem chatky jsme to dost "prokaučovali".
Že jsme tam měli odkryté vodiče pod proudem 220V, to by nám ještě tak
nevadilo, ale to, že si tam v minulosti někdo ulevil (nebo to snad neudržel?),
se dalo rozchodit jen velmi těžko. Když jsem poprvé otevřel dveře od
chatky málem mě složil zápach moči. Musím říci, že se nám tento zápach
postupně zdařilo potlačit voňavkama, ponožkama a nadýmavou večeří - pak
už se to dalo vydržet 
Zpět k prvnímu dnu. Dopoledne nás čekalo fasování ložního
prádla (byl jsem rád, že tu něco takového mají, neboť jsem se té deky a
polštáře trošku bál). Pár lidí od nás ze třídy mělo to štěstí a
dostalo povlečení s překvapením. Hnědý flek uprostřed prostěradla Honzu
Koteru opravdu vyděsil. Neotálel a s jekotem ho běžel vyměnit 
Dále nám bylo sděleno, že se zde všechno koná v přesném časovém
intervalu. Pro představu: snídaně 8:20-8:30
oběd
12:20-12:30svačina
15:00večeře
18:20-18:30 - to ještě není nic tak divného, ale
bar(jediný obchod v okolí 3 km) - důvěrně přezdívaný "U žida"
=
takovou vysokohorskou přirážku nemají ani v Peci pod Sněžkou - 12:30-13:00
a 18:30-19:00; půjčování sportovních potřeb 9:00-9:20; 
teplá voda
19:00-22:00 (ale jen, když jste měli štěstí)
Po "vydatném" obědě (a poledním klidu) jsme si
zahráli pár her, a pak jsme děti rozdělili do čtyř družstev, ve kterých
soutěžili po celou dobu výletu. Po zbytek odpoledne družstva hrála každý
s každým vybíjenou a přehazovanou. Večer následovalo pár her v jídelně,
a pak hurá na kutě
Druhý
den ráno nás probudil podivný brukot. Po podrobné analýze jsme zjistili, že
máme v chatičce vosí hnízdo. Co naplat, museli jsme se s tím nějak smířit.
Postupně jsme se naučili, jak rychle zabít vosu a nedostat žihadlo a dohodli
jsme se na místu, kam je budeme odhazovat.
Po snídani se rozhodlo, že dopolední program bude přesunut
na odpoledne, abychom si mohli udělat pěknou procházku do Rožmitálu pod Třemšínem
V 9:10 jsme
v plné polní vyrazili. Ještě před odchodem jsem se zbrkle zmínil o tom, že
máme zbytečně prázdný batoh, a tak moje námitka byla shledána jako oprávněná
a hned jsem vyfasoval mapu a blesk k foťáku. Naštěstí jsem měl po ruce
statného nosiče (Gábinu), který-á pod záminkou, že jí to hřeje záda,
celý náklad nesla 
Po 4-5 km jsme dorazili do ještě větší "prdelky" než je Řež
(a to je už, co říci). Primánci byli vyhnáni na exkurzi do místního muzea
a my si zatím dali rozchod (měli jsme je pak vystřídat)
Když se prckové vyloupli z muzea ven, vyvstala otázka: "Chce se nám do Muzea?"
Skoro jednoznačná odpověď (až na aktivní členy výpravy, které v rámci
jejich bezpečnosti nebudu raději jmenovat. Že Martino, Davide a Šindiku
)
Byla sice trochu zima, ale aspoň se za ni nemuselo platit
a člověk se s ní nenudil (ostatně ZIMA je přece ženského rodu). Horší
byla ovšem cesta zpět. Znenadání (černé mraky byly sice již od rána
ale...) začalo pršet 
Ono
pršet je trochu slabé slovo. Prostě (nezletilí očima přeskočí následující
slovo) "chcalo" jako z konve. My všestranní (spíš Gábina) jsme si
vzali deštník. Do tábora jsme došli jen tak tak. Málem nám nevydali ani oběd,
neboť jsme přišli na poslední chvíli
Počasí ani po obědě nevypadalo, že by se chtělo umoudřit,
tak se "škola hrou" musela konat uvnitř v jídelně. Poprvé tu máme
vítěze a poražené. Když se děti rozdělovaly do skupin, podle toho, co by
rády dělaly, Štěpán (unser Führer) ohlásil: "Kdo chce malovat
pastelkama, ať jde ke Gábině. Kdo chce batikovat trička, ať jde k Ivaně,
dramatický kroužek k Petře a kdo chce vidět ptáky, tak ať jde tady ke
klukum kolem Čendy." Není potom divu, že na přírodopisnou "poznávačku"
se už nikdo nepřihlásil
Kreslilo se tedy pastelkami na téma zážitky z prázdnin. Převážná
část dětí kreslila povodní postižená města, avšak byl tu jeden obrázek,
který mne zaujal. Jeden kluk (jméno si bohužel nepamatuji) nakreslil most přes
rozvodněnou řeku, po které plaval sud piva Budweiser Budvar (jedná se o
neplacenou reklamu). Ten chlap má prostě talent
Dramaťák začal pár scénkami, a pak holky (podotýkám, že
žádní herci se neangažovali) malovaly ostrov podle svých představ. Bohužel
některé z nich více na stůl, než-li na papír (naneštěstí pro majitele
kempu - lihovými fixy). Na mou "věcnou", že to ze stolu už nikdo
nedostane mi Iva (Zymáková) odvětila: "Ale prosim tě. V kuchyni mají
určitě rum
"
- "Už mlčim"
Batikovalo se Savem. Ano, slyšíte správně. Tou tekutinou,
která byla v tuto dobu dražší než krev, neboť ji bylo všude třeba a
nikde nebyla. Museli jsme se snížit až k dovozu z Ruska 
Na místě jsem se dozvěděl, že teď frčí mít na tričku Eminema. A tak
maminky primánků zaplačte ,
neboť v tuto chvíli vaše dítě zničilo nejlepší tričko, které s sebou mělo
Po večeři, když se setmělo, došlo na plánovanou
svíčkovanou. Odpoledne kluci vybraly vhodnou lokalitu v nedalekém lese, uvnitř
kterého se nacházel nevelká mýtina. Na místo jsme dorazili již za
absolutní tmy. Na cestu jsme si svítili pár baterkami. Poté, co Štěpán
vysvětlil všem přihlížejícím pravidla, následovalo 1 150 258 všetečných
otázek "co když", "co kdybych", "smíme tohle",
"můžeme
támhleto" a "jak se hraje ta hra?"
Po čtvrthodině vysvětlování stále stejných věcí, akorát v jiném podání,
jsme konečně zapálili svíčky a vyslali družstva do terénu
Princip hry SVÍČKOVANÁKaždé
družstvo dostane svou svíčku, která je umístěna ve sklenici (aby
nezhasla). Družstvo umístí svou svíčku do terénu (musí být vidět) a už
se k ní nepřibližují na vzdálenost 2m. Úkolem družstva je sfouknou cizí
svíčku a zároveň ubránit tu svou. Ze hry se účastníci vyřazují tak, že
jeden sáhne na druhého a řekne jeho jméno = jmenovaný je mrtev a ve hře
nepokračuje
Zatímco prima hrála hru v lese, septima dělala živou
hranici, abychom náhodou někoho neztratili. Po desáté hodině jsme to ukončili
a vydali se zpět do kempu. Problém byl, že nikdo nevěděl kudy
Po tmě tu nikdo přeci nešel. Představte si, jak 55 lidí bloudí tmavým
lesem (asi s 6 baterkami), vrací se sem a tam a nemůže najít cestu. Po půl
hodině bloudění se nám podařilo vymotat se ze spárů zrádného lesa a
vydat se vstříc našim zmrzlým postelím
Třetí den se nesl v duchu krásného
počasí. Už to že jsme opět zaspali rozcvičku bylo znamení, že tenhle den
bude nanejvýš vydařený. Mám dojem, že zrovna v tento den byl k snídani
dopředu tak avízovaný "obložený talíř. Když jsme ho potom spatřili,
byli jsme trochu překvapeni
,
co se dá nazývat obloženým talíř(k)em. Přes okraj desertního talířku
se převalovalo průsvitné kolečko šunkového salámu, pak dlouho nic, uprostřed
jeden trojúhelníček taveného sýru pochybné značky, zase dlouho nic a
nakonec dvě vybledlá kolečka turistického salámu. Abych nezapomněl, jednu
výhodu to mělo. Chleba jsme si mohli vzít kolik jsme chtěli
Po této vydatné snídani se děti
opět rozdělili do skupin podle toho, co chtěli dělat. Kdo chtěl (a že už
jich po včerejšku nebylo hodně) si mohl opět něco pěkného namalovat. Tentokrát se malovalo vodovkami a
temperami na téma zátiší. Dramaťák již nechtěl měnit sestavu a batikování
stávkovalo, a tak ostatním zajišťovaly dopolední program Pavla s Bárou,
které si připravily několik zajímavých her
Já, Čenda, Jiřik, Pínik a Cimi
jsme vyrazili vytyčit a hlavně označkovat (krepákem) trasu na odpolední přírodopisně
orientovaný běh lesem. Trasu jsme udělali, co nejdělší, aby se prckové
brzo utahali a večer byl klid. Místy jsme to udělali názornější. Otázku
- Jaká je délka skoku klokana? - jsme umístili za strouhu plnou vody a k otázce
- Jaký je rozdíl mezi kobylkou a sarančetem - jsme přiložili krabičku s
kobylkou (nebo sarančetem? sám nevím), kterou jsme chytili cestou
Nejvíce jsme se pobavili u
elektrického ohradníku pro krávy, který se nacházel skoro u cíle. Nejdřív
se nechal vyhecovat Čenda a po mých slovech - neboj to nebolí, jen to trochu
brní - si na drát sáhnul a dostal pěknou pecku
Když přestal poskakovat, přišel Pínik na to, když na to položí stéblo
trávy, tak ho to hezky brní. Tento pocit mu nestačil, a proto si utrhl celou pampelišku
a chtěl se znovu vzrušovat brněním. SMŮLA. Pampeliška ho pěkně nakopla,
a tak toho konečně nechal, a my mohli vyrazit zpět do tábora. Ještě před
tím Pínik políčil past na Šindika a přivázal jeden krepák na drát se
slovy: "Udělal jsem tam pěknej uzel, takže to bude muset přeříznou,
a tak dostane pecku"
Po poledním klidu byly dětem vysvětleny
pravidla hry. Když položily opět svých 1 150 258 zbytečných otázek, mohla
hra začít. Dvojice - kluk+holka - byly vypouštěny po třech minutách. Jeden
zraněný se nám vrátil hned z první zatáčky po startu s bolestmi lýtkového
svalu. Naše všudypřítomná ošetřovatelka sestra Pavla-Marie Votavová se
na něj okamžitě vrhla a on byl jako zázrakem okamžitě zdravý
Když vyběhl poslední mohli jsme
zase vyrazit sbírat všechen ten papírový odpad. Mělo to být tak, že teď
půjdou ti, kteří se dopoledne flákali, ale jelikož musel jít někdo, kdo
to umísťoval, aby tam kluci náhodou něco nezapomněli, šel jsem s nimi.
Vyrazili jsme ve složení já, Šindik, Jedle a Igor. Cesta byla náročná, a
tak nás přepadl hlad. Jedli jsme všechno, co se dalo. Naštěstí jsme s
sebou měli zdatného přírodovědce, takže Igor vždy definoval jedlou
plodinu, a pak rostlince už nic nezbylo. Spořádali jsme nezralá jablka, plané
hrušky, kyselé ostružiny, neznámé (alespoň pro mne) trnky a nakonec další
jablka, která byla pro změnu krapet napadená. Jaké
bylo naše zklamání, když jsme našli krabičku od kobylky prázdnou. Buď ji
nějaký bídák pustil na svobodu (v lepším případě snědl) nebo se
udusila a Pán Bůh si ji vzal k sobě
Naše cesta opět vedla kolem
elektrického ohradníku 
Měl jsem kolem novou partu lidí, kteří dopoledních šoků přítomni
nebyli. Igor se tedy nechal mnou vyhecovat, že je ohradník vypnutý a že jsme
to dopoledne zkoušeli a směle drát uchopil do celé dlaně. Maličkou chvíli
se smál, že tam opravdu proud není, ale to jen do té doby, než k němu došel
impuls (pro ty, kteří nevědí, jak funguje ohradník, tak měnič vysílá každou
vteřinu elektrický impuls s vysokým napětím 10 000V - 15 000V, ale s minimálním
proudem = dá ránu, ale neublíží). V tu chvíli se mu zkřivily rysy v obličeji
a on odskočil zuřivě máchajíce rukou od ohradníku dál než by to zvládnul
již zmíněný klokan
Pokračovali jsme dál, až jsme došli
k proužku krepového papíru, který byl uvázaný na vodiči. Tak jsem řekl
Šindikovi, že to je past speciálně na něj, že to má sundat. Nikdy by mě
nenapadlo, že opravu vytáhne svůj multifunkční McGiverovský nožík (no,
spíš nůž jako kráva), nastaví si na něj mode kleště a vyrazí
opatrně sundávat krepák (podotýkám, že jeho nůž je opravdu kompletně kovový).
Zprvu mu to šlo pěkně, až jsem se bál, že to dokáže, ale když sebou náhle
škubnul a chytil se za ruku, už jsme se s Jedlí smíchy váleli po zemi
Večer jsme poznali neoblomnost místních obyvatel. Vyhladovělí jsme se dostavili na večeři raději dříve a zjištění, že máme švestkové knedlíky, nás velmi potěšilo. Když jsme se konečně dostali k okénku, výdej probíhal asi takhle: Kuchařka: "Kolik si jich dáš?" Jirka: "Osm." Kuchařka: "Dám ti jich 6 a to ti musí stačit." Další: Kuchařka: "Kolik?" někdo: "Sedm." Kuchařka: "Takže šest." a nakonec K: "Tak kolik?" Igor: "Dal bych si jich sedm." Vrazila mu do ruky talíř s šesti a pokračovala dál v kladení obligátní otázky: "Kolik?"
Po večeři Štěpán ohlásil, že v
sedm hodin večer bude tady v jídelně diskotéka. To byste měli vidět ten šrumec.
Holky se začali chytat za hlavu a všude létaly fráze jako: "Ježiši,
co si vezmu na sebe?" nebo "To bude dobrý, alespoň si
zatancuješ s Pagáčem (třídní šašek a playboy)" a (od kluků)
"Jéé diskotéka, nemohli bysme raději hrát fotbal?"
Minuty utíkaly jako voda a v táboře
to vypadalo jako v mraveništi. Primánci běhali z chatky na chatku a přípravy
byly v plném proudu. My zatím dali stranou stoly v jídelně a dále se zaobírali
jen posloucháním různé muziky
Když přišla všemi tak očekávaná
sedmá hodina, jídelna se začala pomalu plnit a to tak, že chlapci si sedali
do jednoho rohu a děvčata samozřejmě do rohu opačného (ach, jak mi to připomnělo
naší první diskotéku). Jakýkoliv kontakt byl vyloučen. Kluci (aby upoutali
pozornost) se stále mezi sebou pošťuchovali a holky se spolu náhodně bavily
a jen tak po očku pokukovaly do druhého rohu
Samozřejmě, že když se pustila
hudba, nikdo netancoval, jen jejich aktivita vzrostla (myslím tím to pošťuchování
a povídání). Co naplat. Museli jsme tedy zakročit. A tak my, starý mazáci,
vyrazili pro nesmělé primánky
Tanec sice vypadal při průměrném výškovém rozdílu asi 75 cm trochu kuriózně,
ale aspoň se něco dělo 
Po třech písničkách se situace
nezměnila, a tak musela přijít společenská vložka aneb "S primánkem
do tanečních" Bod jednanaučit
je kvapík. Mohu říci, že to vcelku rychle pochopili, a tak se zde konečně
objevily náznaky samostatných párů z primy 
Možná jsme tomu trochu pomohli i my, neboť, když se kluci nezvedli na začátku
písničky, tak jsme vyrazili a většinu jejich nových spolužaček jsme si
rozebrali. Netrvalo dlouho a chlapci začali chodit s žádostmi: "Zahrajte
něco pomalýho" nebo "My už nemůžem dejte tam nějakej ploužák"
a když dohrál asi pátý ploužák v řadě padaly tam již takové návrhy,
abychom nehráli už nic jiného 
Jelikož se to tu začalo už nebezpečně
moc ploužit, byla zařazena první komická přestávka, o kterou se postarala
většina septimy. Náš kankán na písničku od Kabátů (Z pekla sudy válej)
měl obrovský úspěch. Když jsme uklidnili kotel fanoušků kolem nás, mohlo
se pokračovat v ploužení. Nudu jsem prokládal tím, že jsem malé holky učil
Blues a Slow-fox. Musím uznat, že byly moc šikovné 
Během večera jsme je všechny naučili
ještě Letkis(s) a opepřili zábavu naším prvotřídním vláčkem (nebo
chcete-li hadem) po kolenou. Ta jídelna si vysloveně říkala o vytření. V
deset se písknul schlafen-gehen, ale protestující dav se nedal, a tak se
muselo nastavovat. Po dvou písních jsme celou sešlost nekompromisně
rozehnali - slzným plynem
V sobotu jsme měli tu čest, že nás
přišla vzbudit osobně paní profesorka, abychom prý přišli na snídani v
čas. Chtě nechtě nás tato návštěva probrala natolik, že jsme na snídani
museli jít včas. Jen Pínik ani nezaregistroval, že tam někdo byl
Po vydatné snídani (chléb s rybičkovou
pomazánkou, po které mi bylo trochu špatně - spíše ale po kvantitě než
po kvalitě - pět chlebů bývá i na mě dost) následovalo opět něco jako výuka.
Výtvarka kupodivu opět kreslila a to pro změnu portréty uhlem. Dramaťák
kul nějaké pikle za zavřenými dveřmi a batikování svazovalo bílá trička,
která měla být večer obarvena. Páni kluci si zatím užívali volna a
psychickyse připravovali na rozcvičku před obědem.
Kolem desáté jsme dostali poslední
instrukce od naší schopné cvičitelky (jméno raději neuvádím, aby jí
nenarostla křídla - že Gábi). Před jedenáctou jsme naše "sexy"
těla navlékli do těsných, přiléhavých a na tělo se nechutně lepících
elasťáčků, uvázali si kolem hlavy šátek a vyrazili na plac. Všichni primánci
byli nahnáni na cvičiště a následovala půlhodinka aerobicu
Původně naše hodina se zvrhla k
tomu, že přeci jen v tomto sportovním odvětví nemáme toliko praxe, a tak
jsme vedení přenechali zkušenější Gabče. My se rozptýlili do davu a snažili
se nepůsobit příliš trapně (i když nevím jak v tom, co jsme měli na sobě).
Po rozcvičce následovala výuka sestavy, kterou jsme si s obrovským úsilím
předtím během 3/4 hodiny nacvičili
Všechny do vcelku bavilo, a když
jsme tutéž sestavu opakovali již asi po stopadesáté, usoudili jsme, že
toho už bylo dost. Od poctivé cvičitelky byla ještě nařízena povinná
"protahovačka", ze které jsme se s technických důvodů poctivě
zdekovali. Když jsme pak mohli naše smrdutá těla konečně vysvobodit z těch
děsných, přiléhavých a na tělo se nechutně lepících elasťáčků, bylo
to nanejvýš vzrušující
Po obědě nás navštívil osobně pan ředitel,
aby se podíval, jak jubilejní první ročník tohoto typu školy v přírodě
probíhá
Naštěstí jsme předem dostali "echo", takže jsme se mohli na to připravit.
Uklidit areál, posbírat prázdné flašky, zamaskovat známky požáru na
chatce číslo 13, vybrat nedopalky z peřin, odemknout profesorskou chatku a
pustit její obyvatele ven, rozdělit primánky z jedné chatičky do chatek
odpovídajících jejich počtu, schovat biče a ošetřit všem rány atd.
(doufám, že mě nebere nikdo vážně)
Odpoledne následovala hra na mravence. Všichni jsme se přesunuli
do našeho oblíbeného lesa, avšak ke hře jsme vymezili přeci jen trochu větší
uzemí. Princip hry byl natolik jednoduchý, že po přednesu pravidel následovalo
opět 1 150 258 všetečných
otázek. Naštěstí jsme na to měli celé odpoledne, takže jsme se v klidu
usadili a nechali organizátory (Kristýna I, Kristýna II, Iva(na)-ona je na to
dost háklivá- a spol), aby jedno a to samé uváděli neustále na
pravou míru
Princip hry NA MRAVENCE: Účastníci se rozdělí
na dvě skupiny. Na početnější mravence, kteří nemohou skoro nic (primáni),
a na méně početnější termity, kteří naopak mohou skoro všechno (hádejte,
kdo to byl ).
Mravenci se rozdělí do družstev (v našem případě žlutí, červení, modří
a zelení). Cíl hry je nasbírat, co nejvíce papírků barvy svého družstva.
Každé družstvo mravenců si někde založí mraveniště a s sebou dostane i
barevné papírky jiného družstva. Tři mravenci z mraveniště vyrazí s kelímkem
v ruce hledat jiné mraveniště, kde mají právě ty jeho papírky. Jeden si
od nich vezmou a odnesou ho zpět do mraveniště. Nic těžkého by na tom
nebylo, kdybychom tam ale nebyli MY termiti. Postrach všech mravenců. Když
termit chytil mravence, nejen, že mu musel mravenec dát jeho papírek, ale
musel se vrátit do svého mraveniště, aby předal kelímek dalšímu
mravencovi. Zní to možná trochu kostrbatě, ale bohužel se to takhle na dálku
moc dobře popsat nedá. Na můj e-mail
mi tedy můžete poslat 1 150 258 otázek, čemu jste nerozuměli
Základní pravidlo od organizátorů, které jsme my termiti měli
dodržet, bylo: "Ne, abyste vyběhli chytat všichni najednou. Založte
si termitiště a budete se střídat. Běhat vás bude maximálně sedm."
Ale pravidla jsou tu přece od toho, aby se porušovala a jelikož se nikomu
nechtělo být na střídačce, vyběhli jsme všici. Taky to byl docela nářez.
Vzhledem k tomu, že najednou bylo termitů v akci více než mravenců, začala
být jejich úspěšnost přínosu papírků nulová. To začalo být podezřelé
organizátorkám, které seděly v mraveništích (jako matky královny a jen se
nechávaly krmit svými dělnicemi), a tak rázně vyrazily do terénu obhlédnout
situaci
Když jsme je obalamutili, že nás opravdu tolik, kolik by mělo.
Tak se slovy, abychom je tolik nechytali, zase odtáhly do hnízda. Někteří
primánci byli tak maličcí, že k mravencům neměli moc daleko. Pobíhali po
lese jako splašení a za každou cenu se snažili donést papírek do mraveniště.
Někdy ty "mrchy" dělaly, že ho nemají a myslely si, že si toho
nevšimneme. Nejvíc mě ale dokázalo vytočit, když tam malá zrůdička začala
utíkat, já se za ní hnal jako pominutý, a ona se pak zastavila a vysmála
se mi do ksichtu, že nic nemá (nechci tím říci, že to dělaly hlavně
holky, ale vyčůraný byli všichni). To jsem měl sto chutí vraždit
Po chvíli jsme byli tak vyčerpaní, že jsme (my - termiti) se
rozdělili na několik skupin podle vyčerpanosti. Někteří si sedli za bukem
a probírali nejen sexuální témata (nechci jmenovat ono by je to rozzlobilo 
), další jen tak chodili od stanoviště ke stanovišti, všude
oxidovali a strašili mravence chvilkovým zrychlením kroku (např. já) a ti
nejvytrvalejší dále běhali po lese (např. Honza Kotera)
Po 1,5 hodině a po mnoha četných úrazech byla hra ukončena
a my se dali na ústup. Na zpáteční cestě dostali všichni instrukce, aby
z lesa vzali nějaké větve na chystaný táborák. Nebylo divu, že tím jsme
se všem nezavděčili. Nejvíce odporu kladla dívka, která běhala po lese v pantoflích na
deseticentimetrovém podpatku a v džínových kalhotách po
stranách sepnutých spínacími špendlíky. Nakonec tedy vzala do dvou
prstů dvě "mikro-větvičky", aby se neřeklo, že nic nenese
Mladí kluci se zase mohli před holkami přetrhnout a nejraději
by každý vykácel půl lesa, jen aby toho nesl, co nejvíce. Takže v celkovém
měřítku nebyla o dřevo nouze. Když jsme se pak vydali zpět do tábora,
vypadali jsme jako, když krademe dřevo na zakázku. Poté, co jsme náklad složili
na hřiště za fotbalovou bránu, užívali jsme si plnými doušky zbytek krásného
odpoledne
Po večeři jsem byl vyslán paní profesorkou Krhounkovou,
abych založil požár. Jelikož se tam k tomu nikdo jiný neměl, byť čerstvě
umytý, vyrazil jsem připravit ohniště na táborák. Když jsem si postavil
hranici po vzoru lenochů (tj. hromada novin a na nich navršené větve), přišel
náš zálesák, turista a křovák v jedné osobě, Jakub Pína, a začal mě
neskutečně poučovat, že tam nesmí být tolik papíru
Potom, co mi skoro všechny noviny z ohniště vyházel, jsem
opravdu čekal jen to, že z kapsy vytáhne dva křemeny a začne rozdělávat
oheň křesáním.
K velké škodě toho příběhu se tak nestalo a Jakub měl ještě tu drzost
uzmout mi mé poctivě vyfasované sirky. Už jen chybělo, aby přišel Šindik
a spočítal nám, za jak dlouho shoří ta sirka bereme-li v úvahu vítr o
rychlosti 4 m/s. Raději jsem to vzdal a začal rovnat lavičky
kolem ohniště
Se setměním přišli skoro všichni k ohni, ale hlavně přišlo
jídlo. Každý jsme dostali jeden Liberecký párek a k tomu nějaké pečivo.
Tomu slovu "nějaké" nevěnoval nikdo pozornost, ale jeho
nevyzpytatelnost se projevila, až v noci, kdy nám v přepravce zbylo asi deset
párků bez pečiva. A tak nám nezbylo nic jiného, než je jíst samotné
Trošku nás pak po nich bolelo bříško, ale to je vedlejší
Ale vraťme se zpět k průběhu večera. Souběžně s táborákem
se v místnosti vedle jídelny batikovalo. Bohužel to muselo být, až takhle
pozdě, neboť během dne byli všechny hrnce potřeba na vaření. A tak holky
batikářky strávily celý večer u vaření (triček)
Vzhledem k tomu, že náš pan ředitel jezdí často na tábory,
tak jako správný vedoucí má vždy po ruce kytaru. Naštěstí předem
počítal i s tím, že my maloměšťáci moc lidových písní neznáme, a tak
byl vybaven i texty na velkých papírech. Zase jsme si po dlouhé době zazpívaliTímto
bych chtěl vznést námitku, že ve škole již nemáme hudební výchovu. Ani
o český jazyk, kdy se to nejvíce hodí, si zazpívat nemůžeme (ani Prší,
prší)
V deset hodin jsme všechny nezletilé (tudíž i Jirku Schánila
)
uložili do postelí
a začali pomalu připravovat noční bojovou hru, o které neměli primánci
ani ponětí. Po četných rozbrojích jsme se dohodli na tom, že půjdou po
cestě, podél níž budou rozestavené svíčky. Jak jsme řekli, tak jsme udělali
V jedenáct hodin v noci jsme si vychutnali buzení rozespalých
a nevrlých primánů.
Když jsme jim oznámili, že se mají do deseti minut obléci a shromáždit se
před chatkou profesorek, mysleli si, že si z nich děláme srandu. Za chvíli
už tam byli všichni nastoupení a kupodivu plni elánu. To ještě nevěděli, co je čeká
(řekli jsme jim, že se jedná o noční procházku)
Rychle jsme opustili dav, který se nás chystal zavalit tím svým obvyklým počtem
otázek, a vyrazili napřed připravit trasu
Ne cestu jsme pokládali sklenice se svíčkami a
postupně zůstávali na svých stanovištích. My (já a Gábina) jsme byli na
předposledním stanovišti (těsně před kempem). Za námi byla už jen vřeštící
Pavla s baterkou. Gábina si napudrovala obličej a ulehla na zem hlavou ke svíčce.
Mrtvolu hrála tak s takovou vervou, že se snažila v přítomnosti primánů
ani
nedýchat. To byl dost velký problém, protože děti uchváceny věrohodností
její role se u ní zdržovaly velmi dlouho. Mnohdy do ní i různě strkaly
šťouchaly a kopaly v domnění, že se nechá vycukat a otevře oči. To jsem
vždy musel zasáhnout a odehnat je
Ztvárnění mrtvoly mělo hlavně odpoutat jejich pozornost,
abych na ně mohl s řevem vyskočit. Byl jsem skrčený v křoví, celý v černém
a čekal na ten pravý okamžik. V momentě, kdy se zrovna zaobírali mrtvolkou, jsem
vyskočil ze svého úkrytu. Můj řev je pěkně vyděsil
Všem se dodatečně omlouvám
Někteří chlapci cestou vedli statečné řeči a už z dálky
machrovali: "Jé, čau Gábino. Proč tam tak ležíš. Nedělej, že si
mrtvá. My se tě stejně nebojíme." apod. Ano. Nebáli se, až do
doby, kdy jsem na ně bafnul. To se lekl skoro každý. Jediná chyba byla, že
dvojice chodily moc blízko za sebou. Stávalo se, že už čekaly v tomto místě
stašení, neboť slyšely křik
Myslím, že se to všem velmi líbilo. Akorát Cimi si stěžoval, že jak ležel přes cestu (chtěl kolemjdoucí chytat za nohu), tak do něj stále někdo kopal. Jelikož byl nepřirozenou překážkou stávalo se, že o něj i zakopávali. Nejvíce nás ale rozesmál příběh Martiny Kalousové.
Vyprávěla nám, s jakou námahou se vyškrábala na strom, aby
mohla po primánech "šmátrat" větví. Většinou se toho prý moc
nelekli. Ale nejvíc ji naštvala jedna dívenka (Alžběta promine), která
své kamarádce povídá:
"Ty se máš, že si malá. Já jsem tak velká, že se tady zaplejtám
do nějakejch blbejch větví." Za dobrotu na žebrotu
Všichni jsme se sešli opět u ohně. Mládež byla plná emocí
a nových zážitků, tak by si nejraději vyprávěli až do rána. Po chvíli
jsme je zahnali zase do chatek. Sami jsme si zase dali výživný párek a dál
už jen seděli u ohně a povídali si. My slabší jsme k ránu pomalu odpadávali.
Informace z kuloárů říká, že táborák se konal asi do šesté hodiny ranní
Není proto divu, že ráno nás ke vstávání nepřesvědčilo
ani to, že k snídani byla vánočka s kakaem. Ani nevím kolikrát nás byli budit. Mám pocit, že párkrát tam byla i paní profesorka.
Ale neměli
šanci. Naše přesvědčení bylo silnější než náš hlad (a to je už co
říci).
Po deváté hodině jsme se přeci jen na snídani vypravili. Musím říci, že
to bylo příjemnější než normálně, protože v prázdné jídelně byl absolutní klid.
Dopoledne jsme ještě narychlo (ostatně jako každý den)
sesmolili nějaký ten program, aby se mladí
nenudili. Co by to bylo za školu v přírodě, aby tam nebyla olympiáda. Nás
s tím krmili od prvních tříd, tak proč my bychom tuto metodu nevyužili také.
A tak jsme si každý vymysleli nějakou disciplínu v rámci našich možností.
Všechny to bavilo, a tak to svůj účel splnilo
Po všemi tak zbožňovaném úklidu chatek následoval poslední
oběd ""
Po něm jsme shlédli pěkné divadelní představení, které si připravil
dramatický kroužek. Následovalo zhodnocení celé školy v přírodě a tím
to oficiálně skončilo
Od paní prof. třídní jsme dostali za organizaci dvě čokolády typu
Studentská pečeť (co jiného, když jsme studenti).
Když nám pak přišli do chatky nabídnout, zjistili jsme že mléčná už
nezbyla, a tak jsme hořkou zprivatizovali a snědli ji celou sami
P.S. To máte za to, že jste nám nenechali ani kousek mléčný
Pak už nás čekala jen návrat busem do Kralup. Za doprovodu
(jako vždy) skupiny Kabát jsme opouštěli kemp poblíž Rožmitálu pod Třemšínem.
Cestou si ti unavenější z táboráku ustlali v uličce. V Kralupech jsme my přespolní
přesedli do vlaku a hurá domů
A to je
